Stezky do korun stromů versus přírodní zahrada

S rostoucím počtem volnočasových nabídek postmoderní doby se mi mozek snadno podal myšlenkám o tom, co je vlastně život a co jen volný čas. I začal jsem počítat kolika činnostmi nám chalupaření obohatilo téměř 50 let života tráveným v absolutní svobodě chalupářského prostoru, vymíněném v krajině, kde příroda nadělila romantickému duchu kousek svého terénu, aby se mu na něm rodily sny a představy, jimiž by si zdobil budoucnost soustavným těšením. Těšení je matkou plánů následovaných tvořivými činny. Ty někdy úplně nenaplní toužené očekávání, ale tím více pak ducha vedou k učení a pozorování, aby se přírodě stal co možná rovnocenným partnerem. K tomu slouží hodně vzájemně nahraditelných profesorů a knih, a jeden nenahraditelný konzultant, kterým je sama příroda. Chalupářsví, chataření potažmo zahradničení až přírodní zahradničení dalo hodně poznání a zejména ponaučení na co se nenechat nachytat dnešnímu konzumu. Proto snad není zahrádkáře inspirovaného přírodou, aby propadl pozvání na stezku, kde by si zkusil jak je cítit chůze bosou nohou, nebo za architektonickým monstrem „Korunami stromů“. Ztratil snad smysl pro krajinu, od přírody plnou úžasných průhledů, podhledů a nadhledů, že by se musel nechat blbnout průmyslem masových volnočasových aktivit jenom proto, aby se nezpomalovala kolečka turistického průmyslu? Kdo se tady nechá přesvědčit, že tento technický monument je citlivě začleněný do přírody, měl by vidět jak se stvořitel průhonického parku Arnošt Emanuel Silva-Tarouca obrací v hrobě. S jeho citátem „Přírodu lze umocnit jenom přírodou“ bych tvůrce těch hypermoderních nesmyslů vyprovodil do obytných sídlišť, kde z oken a balkonů mohou hledět do korun stromů a slyšet i zpěv ptáků. Tam člověk s kulturou sobě vlastní usiluje o přiblížení přírodních hodnot k obydlí na rozdíl od vysuté stezky, kde z korun stromů se ptáci odstěhovali už při její stavbě. Stezka do korun stromů okupuje přírodu pestrou poutí zábavných tzv. adrenalinových atrakcí, obrovským parkovištěm se supermarketem, restaurací, zbytečnými stánky a příslušným hlukem. Přírodu tak poslala daleko za své hranice. Možná, že je těžké si toho povšimnout, protože mystika přírody je přístupna především duchu, ale tělu se už zřejmě stala nutnou tělocvičnou. Važme si, když se nám podaří v parku nebo zahradě uvelebit kousek přírody. A nemusí tam ani růst něco k jídlu. To si zatím ještě koupíme, ale přírodu bez asfaltu, betonu a volnočasových nářadí?